Naučila jsem se vidět skutečné barvy...

Katarínu Olíkovou k malování přivedla vážná nemoc. Teď se malování věnuje a svými obrazy i kurzy rozdává radost, naději a štěstí. 

Tvoje cesta k malování byla zvláštní. Jak ses dostala k tvorbě svých obrazů?

V lednu 2015 mi diagnostikovali rakovinu prsu a v den návratu z nemocnice, ještě před začátkem náročné léčby, jsem šla do obchodu s výtvarnými potřebami, koupila jsem si barvy, štětce a plátna a toho dne večer jsem namalovala 7 obrazů s anděly. Tím začala má cesta. Doteď neumím vysvětlit okolnosti, které mě dostaly do tohoto bodu. Po čase jsem však zjistila, že zkoumat to je zbytečné, protože jsem měla pocit, jako kdybych si odpovědi dávala každým tahem štětce, každým nádechem a výdechem, každou slzou, smíchem, pohlazením, vnímáním, modlitbou, děkováním. Naučila jsem se vidět u lidí skutečné barvy a přestala mít potřebu je přemalovávat. Myslím, že se tomu říká přijetí. Ta zvláštní cesta, díky které jsem se dostala k malování svých obrazů, byla plná pochopení a nesmírné vděčnosti za každý okamžik. Mít pro každého pár přívětivých vět, děkovat za každé ráno, usmívat se na sklonku dne. Toto je to, co dávám do obrazů. Co chci, aby lidi cítili, když se na ně dívají. Naplno prožité emoce, prožitý okamžik.

Kdy nejvíce maluješ? Co je tvou vnitřní hnací silou?

Mám pocit, jako bych malovala stále. Často se mi stává, že se při jízdě autem přistihnu, jak prsty ve vzduchu kopíruji tahy štětce, když hledím na nebe, nebo studuji oblaky. Maluji, když mám čas, chuť. Máme pětiletého syna Miška. Když jsem s ním, nemaluji, snažím se mu naplno věnovat.

A co je mou vnitřní hnací silou? (úsměv) Víš, když ti řeknou, že máš rakovinu, je to, jako kdybys v okamžiku žila život někoho jiného. Všechno je zvláštní, nečekané, cizí, šílené. Nevím, kde se ve mně vzala síla toho momentu, kdy jsem pochopila, že jde o postoj, který zvolím. Jsou cesty, kterými musíš projít, a je na tobě, co to udělá s tvou duší, srdcem, hlavou. Nevěděla jsem, jestli to přežiju, nebo jak dlouho. Bylo těžké povzbuzovat své okolí a držet je v pozitivní hladině. Bylo to těžké o to víc, když kolem mě jiní umírali. Tvářit se hrdinsky a uvnitř se ptát, jestli nejsem na řadě. Bylo těžké naučit se říct „už nemůžu“, „udělej to, prosím“, „pomoz mi“. Bylo těžké obalit se kvůli hormonům dalšími kily a přijmout se ve vší té kráse. Postupem času, jak se mi zostřily smysly, bylo víc toho krásnějšího, voňavějšího, chutnějšího, laskavějšího. Miško začal chodit do školky, umřela mi maminka, narodil se synovec, mám vlasy a obrazy své duše na více než 500 plátnech. Jsem jiná. Jsem šťastná. Jsem živá.

Zaujal nás projekt Empatické pohlednice. Přiblížíš ho našim čtenářům?

Projekt Empatických pohlednic je pro mě jedním z projektů, které mají opravdu smysl. Oslovily mě Amazonky – sdružení žen s karcinomem prsu, které dělají záslužnou práci v oblasti prevence a osvěty. Jde o zvláštní fenomén, se kterým se setkala každá z nás. Řekneš okolí, že máš rakovinu, a okolí se ve snaze ochránit tebe a možná i sebe přestane ozývat. Absolvuješ náročnou léčbu, která dává zabrat tělu i psychice, čekáš, že někdo přijde, zavolá, napíše. Ale najednou jakoby se celý svět zbláznil. Nikde nikdo. A ty nevíš, co se děje. Jsi jim najednou lhostejná? Nebo se bojí, že je smrt tak blízko?

Empatickými pohlednicemi chceme odstranit tu zvláštní neviditelnou stěnu mezi pacientem a jeho okolím. Protože kromě devastační operace, chemoterapeutické, radiologické, biologické a hormonální léčby se onkologický pacient musí poprat i s pocitem sociální izolace. Chceme, aby tu byl kontakt, byť jen virtuální – jen aby člověk neměl pocit, že bojuje sám. Posbíraly jsme myšlenky a věty z vlastní nemoci, o nichž víme, že nám pomáhaly. Chceme našim přátelům a rodině pomoci překonat rozpaky, když neví, co nám říci. Namalovala jsem několik obrazů, spojily jsme je se slovy a myšlenkami a tím jsme jim daly uměleckou podobu, kterou Amazonky vdechly do formy atypických pohlednic. Dají se posílat poštou i elektronicky. V případě koupě jde celý výtěžek Amazonkám na účely další prevence.

Více informací najdete zde: https://ozamazonky.sk/empaticke-pohladnice/

Na závěr bys nám mohla říct o projektech, kterých se zúčastňuješ – víme o tvé letní aktivitě, kdy jsi malovala s nemocnými dětmi, i o výstavě, která aktuálně probíhá.

Děkuji za to každý den, že se mi Vesmír otevřel a nabízí mi svou náruč. Oslovila mne děvčata z nadace Pomáhame s úsmevom, která v létě organizovala první tábor pro děti po transplantaci kostní dřeně. Otázka zněla jednoduše: Přijedeš si s nimi malovat? Tak jsme si s dětmi spolu malovaly. A maluji si vlastně stále, s někým nebo sama. Na jednorázových akcích, nebo kurzech, které jsem začala dělat. V dospělosti vidíme svět jinak než děti. Máme větší smysl pro to, co je správné, protože nás čas obrousil a naše zkušenosti či starosti změnily pohled na okolní svět. Omezili jsme svou přirozenou tvořivost a možná už přišly chvíle, kdy bychom něco udělali bez přemýšlení, ale máme strach. Jsem vlastně jenom spolucestovatelem, který chce barvami vyjádřit emoce. Kromě toho jsem měla v květnu svou první výstavu, celý podzim probíhá výstava v Preventivním centru Onkologického ústavu sv. Alžběty v Bratislavě a v listopadu budu mít další výstavu. Velmi zajímavý projekt připravuji na příští rok, tak mi držte palce, aby byl Vesmír nakloněn i tomuto.

Na závěr, bez otázky, chci říct, čemu mě moje cesta naučila…

Život není zvyk, závazek či dluh. Není tím, co nás učí písně. Život je. Bez definicí. Žij a příliš se neptej. Jen žij. Poděkuj za každé nové ráno. Za každý prožitý den. Za úsměv na tváři každého, komu jsi ho vyčaroval, za motýla, co ti cvrnkne do nosu, za každý oblak letící nekonečnem, za píseň na rtech, za ruku, co tě podrží. Za dětský smích a objetí, za zmrzlinu roztékající se na slunci, za strom tančící za okny. Za vůni cesty, po které kráčíš. Za kopce a překážky. Za všechno, co smíš vidět, cítit, ochutnávat, držet, slyšet. Za dotek, který může nabýt hlubší síly. Za úsměv, laskavé slovo, pozorné ucho, sladký kompliment, duševní podporu, inspiraci. Můžeš být tím vším krásným, o čem sníš. Každým nádechem, výdechem. Vzpomínkou v oku někoho jiného. A když se stane něco, co otřese tvým bytím, uneseš to. A když se bojíš, jsi vyčerpaný a už nemůžeš, namaluj si svůj svět. Protože každý tah štětcem může být narozenou myšlenkou, která bude mít potenciál dát tvému životu úplně jiný směr.

Rozhovor sprostredkovala Mgr. Andrea Dovalova